Odolnost polyuretanových součástek odolných proti opotřebení- se obvykle vyhodnocuje pomocí testů tření a opotřebení prováděných na materiálu a následně je klasifikována do tříd podle stupně opotřebení. Mezi běžné zkušební metody patří zkouška oděru brusným kotoučem, zkouška oděru bubnu nebo zkouška tvrdosti podle Rockwella; měřením množství ztráty materiálu za jednotku času nebo vzdálenosti se určí konkrétní stupeň odolnosti proti opotřebení-. Stupně odolnosti proti opotřebení-se obecně dělí do tří tříd: vysoká odolnost proti opotřebení, střední odolnost proti opotřebení a standardní odolnost proti opotřebení. Polyuretanové komponenty s vysokou odolností proti opotřebení{6}} jsou vhodné pro provozní podmínky zahrnující vysoké rychlosti, vysoký náraz nebo materiály s vysokou tvrdostí; součásti se střední odolností proti opotřebení-jsou vhodné pro podmínky se střední tvrdostí nárazu nebo materiálu; zatímco standardní součásti odolné proti opotřebení-jsou navrženy pro prostředí s nízkým-nárazem, materiály s nízkou tvrdostí nebo lehká{10}}zařízení.
Stupeň odolnosti proti opotřebení- přímo určuje jak životnost, tak ekonomickou účinnost polyuretanových komponent. Přestože součásti s vysokým stupněm-otěruvzdornosti vyžadují mírně vyšší počáteční náklady, nabízejí vynikající životnost. Stupně střední odolnosti proti opotřebení-jsou vhodné pro standardní dopravní a třídicí zařízení a dosahují rovnováhy mezi nákladovou-efektivitou a životností. Standardní třídy-odolnosti proti opotřebení se používají převážně v prostředích s nízkým-otěrem-, jako jsou ta, která se vyskytují v lehkém průmyslu, zpracování potravin a v odvětvích ochrany životního prostředí-, čímž pomáhají minimalizovat pořizovací náklady. Uvážlivým výběrem vhodného stupně odolnosti{12}}opotřebení mohou výrobci optimalizovat své investice do materiálu a náklady na údržbu a zároveň zajistit stabilní a spolehlivý provoz svých zařízení.
